The Best(ak) Venca

Pokud patříte do rodu bloggera obecného, pak jste možná v minulosti (dříve či později) na svém blogísku postřehli, že ubývá lidí, kteří komentují vaše články. Při dlouhodobějším pozorování jste si také pravděpodobně všimli, že vaše články periodicky komentují stále ti samí komentátoři – což je na jednu stranu pozitivní, protože se vám podařilo vytvořit stálou členskou základnu, na druhou stranu ale poněkud negativní, neboť do této komunity nepřibývají noví lidé.

I já, jakožto autor blogu, jsem jisté změny v chování čtenářů zaznamenal. Co mě ale překvapuje je toto: na Twitteru mne sleduje zhruba 130 lidí, na Facebooku mám něco málo kolem 70 přátel. To dohromady dává 200 potenciálních (komentujících) čtenářů. Na těchto sítích pravidelně o novém článku informuji. Když ale zde, na blogu, vyjde článek, většina komentářů pod ním přichází od lidí, které na Twitteru ani Facebooku nemám. Většinou se myslí asi tak 80 – 90% komentářů. A to je celkem zarážející.

Ale zároveň je to i odpověď na mojí otázku, proč čtenáři nekomentují články. Je to snadné – lidé, pobývající na sociálních sítích si zvykli na to, se vyjadřovat ve 160 znacích. Když si článek přečtou, většinou mají chuť jej komentovat – byť i stroze. Řeknou si ale, že je to blbost psát pěti-slovný komentář, že je to divné, jenže delší komentář se jim psát nechce, protože by možná ani nevěděli, co chtějí říct. A tak článek zavřou, aniž by po sobě zanechali autorovi jakýkoliv vzkaz, aniž by projevili slova díku či souhlasu s autorovým názorem. Jinými slovy řečeno – zlenivěli.

A to je škoda, protože zpětná vazba je ve vaší (naší?) tvorbě neuvěřitelně důležitá. Zpětná vazba je to, co vás zdrží nad vodou. Zpětná vazba je to, co vás motivuje psát články. Každý komentář, i když bude nesouhlasný s vaším názorem, vám dá najevo, že někdo váš blog navštěvuje, že se o něj někdo zajímá. Komentáře mne občas hřejí u srdce, protože dobrý pocit, to je jedna z mála věcí, kterou si ze psaní blogu odnesu. Reklama se na mém blogu takřka nevyskytuje a když ano, tak jen velmi sporadicky – blog si vydělává jen sám na sebe a málokdy to stačí. Z toho, že psaním blogísku vydělám tisíce jsem vyrostl.

Také mne občas mrzí, že pod články převládají dosti často nesouhlasné názory (teď již mluvím obecně). Je to způsobeno tím, že čtenáři kteří s autorem souhlasí jen článek mlčky přejdou a nemají větší potřebu jej okomentovat, na rozdíl od rejpalů, neboť ti si rýpnou pokaždé a s chutí. Přesto i záporný komentář je komentář a je lepší než nic, pokud není zcestný.

Otázkou však zůstává, zda je důležitá kvalita či kvantita komentářů. Možná se tomu budete divit, ale v tomto případě preferuji asi spíše kvantitu, ale samozřejmě jen v případě, že kvantita nebude na úrok kvality. Prostě bych volil zlatou střední cestu. Někteří bloggeři však křičí do světa, jak mají chuť zakázat komentáře na svém blogu a někteří dokonce tento krok, byť jen na dobu určitou, učinili. Nemyslím si že je to ideální řešení a takový web je určen k pomalé, nicméně jisté záhubě.

Komentujte. Komentujte cokoliv, kdekoliv, ale hlavně s rozumem. I to totiž může být jistou „platbou“ autorovi za přečtení článku.

Pokud jste autorem blogu, postřehli jste úbytek komentujících či právě naopak? Jak moc často komentujete? Komentujete každý článek nebo je to společenská událost když napíšete na nějaký blog komentář?

Pokud je pravda, že lidé hledají problémy tam, kde nejsou, pak na našem českém politickém písečku platí tento výrok dvojnásob. Evidentně naše milé Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nemá co na práci a tak vymýšlí kraviny. Konkrétně přišlo s tím, že ženy jsou v jazyce českém diskriminovány, respektive, pro řadu povolání neexistuje ženská varianta – nebo se v obecné mluvě nepoužívá. Když pominu fakt, že to zavání feminismem, neměli by se úředníci věnovat důležitějším věcem? Státní maturity vypadají jako celkem povedené fiasko – stále se oddalují, překládají a tím pádem vlastně neexistuje ani pořádný funkční model těchto maturit.

Již zmiňované MŠMT vydalo jakousi pofidérní příručku,  od jejíž četby vás nechci odradit, ale měli byste vědět, že za touto brožurou stojí, jak se sami dozvíte, tři ženy, v předmluvě podepsané jako „autorky“. Pokud máte smysl pro černý humor, osmdesáti stránkovou příručku si můžete stáhnout odtud. Genderově korektní příručkou, jak zní její podnázev, jsem v rychlosti prolistoval a po pravdě řečeno, docela jsem se bavil. Plky o tom, že blondýny jsou symbolem hlouposti, zatímco blonďatí muži ne a že ženy jsou v českém jazyce ohromně diskriminovány, jsem přeskočil.

Prokousal jsem se tedy k samotnému textu. Autorky publikace nejsou například spokojeni s užíváním širších – tj. obecnou skupinu – označujících slov. Pod pojmem učitelé si málokdo představí výhradně mužskou část kantorského sboru ale jak učitele, tak i učitelky. Obdobně se má věc i se studenty, pracovníky či vědci. A řešení? Podle bojovnic proti diskriminaci žen v našem jazyce je jednoduché – dané skupiny označovat jako učící, pracující, studující. Nevím jak na vás, na mě takovýto způsob působí dojmem, že slova jsou „ohnutá přes koleno“.

Zpravidla řeknu, že jdu k doktorovi byť vím, že jdu k doktorce. Když se ale bavím o dané ženě, s užitím slova doktorka ohledně její profese nemám, jako málokdo, problém. První případ ženy-lingvistky považují za diskriminaci a jejich snem je přinutit mne rozlišovat, navzdory tomu, že hovořím obecně – tj. nekonkrétně, pohlaví. Už se těším, až chemička přijme zkušenou chemičku a občanka bude hledat občanku. Mezi námi, rozhodně na vás bude působit profesionálněji, když budete vědět, že si do vás řízne chirurg nežli chirurgička (jak vidíte, s formulováním přechýlených profesí může být docela problém).

Takže až zase vám někdo bude tvrdit, že zná spoustu chemiček a že nemyslí jen Spolanu, nehádejte se s ním. A stejně tak se nedožadujte dodatečného vysvětlení, až v restauraci narazíte v jídelním lístku na specialitu šéfkuchařky. Svět se mění a my s ním a neuvěřitelné věci se stávají reálnými. Snad jen dodám, že Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy vydaná příručka není nijak závazná, že se nejedná o nařízení, ale pouze o doporučení pro školy a širokou veřejnost.

I když to z mého článku mohlo vyplynout, nemyslete si, že bych chtěl nějakým způsobem diskriminovat ženy, to rozhodně ne. Myslím si jen, že je to další zbytečná věc, bez které jsme do teď žili a žili bychom i ještě nějakých pár let. Další důvod, proč si myslím, že se jedná o nesmysl je ten, že ženám – pokud se nepovažují za feministky – současná lingvistická situace až zase tak nevadí. Nebo se pletu?

Co si myslíte vy? Diskriminuje čeština ženy? A pokud ano, je potřeba vytvářet příručky a zavádět nezažité věci? Není to celé jen jeden velký nesmysl? Připadáte si jako žena – pokud žena jste – diskriminována českým jazykem.

A pokud vážně trváte na „genderové rovnosti“, mám pro vás řešení. Buďme hermafrodité a je po problému.

Nedávno byly zveřejněny výsledky průzkumu z něhož vyplývá, že Češi, coby členové Evropské unie, trpí nejméně chudobou. Upřímně řečeno, není se čemu divit. Nesouhlaste se mnou, ukamenujte mne, ale co Češi můžou, tak ukradnou. Proč někomu platit za hudbu? Vždyť stáhnout si poslední hity Kájy Gotta přes nějaké warforum je podstatně rychlejší a snazší. Bohužel, takovýto mají Češi názor a co se týká filmů, software a čehokoliv, co se dá podobným způsobem ukrást, je tento názor neměnný.

A obdobně je to s informacemi, respektive s internetovými zpravodajskými servery. Uživatelé internetu si již zvykli na to, že tyto portály jim informace podstrkují takřka pod nos a o co více – zdarma. Abyste se mohli informovat o dění kolem vás, byť to někteří pokládají za ztrátu času, můžete užít hned několika webů, namátkou iDNES, Novinky či ČT24, ze zahraničních velká jména jako BBC nebo The New York Times. V poslední době se však stále více mluví o možném zpoplatnění takovýchto zpravodajských portálů.

Upřímně řečeno, já se ani nedivím. To samé, co si přečtete, například, v deníku Mladá fronta Dnes, si můžete také přečíst na jejich webových stránkách iDNES s tím rozdílem, že na tomto webu máte k dispozici řádově několik desítek více článků zdarma, zatímco za tištěnou verzi zaplatíte patnáct korun. Je jasné, že pro mnoho čtenářů je ekonomicky výhodnější číst zprávy online. I přes to všechno jsou ještě někteří čtenáři nevděční a za reklamní bannery na webech by nejraději navrhli trest smrti, byť právě tyto bannery jsou de facto jediným příjmem takto zaměřených portálů.

Jenže, vždycky se najdou nějací „inteligenti“, kteří v souvislosti se zpoplatněním – většinou jsou to ti samí lidé na život a na smrt bojující proti poplatkům u lékaře – začnou ohánět výrazy jako barbarství, nelidskost a ještě kdesi cosi. Čekají, že vše jim spadne přímo do náručí a svět jim bude říkat pane. Ale tak to není, dnes je svět jen o penězích a je pouze otázkou času, kdy platit za informace bude naprostým standardem, byť to teď může vypadat spíše jako příběh z podprůměrné sci-fi knížky. Možná impulsem a tím spuštěním řetězové reakce může být již zmiňovaný The New York Times, který nedávno uveřejnil zprávu, podle které si bude chtít nechat platit za články již od příštího článku.

Já osobně bych si za články na zpravodajských serverech klidně zaplatil. Samozřejmě v případě, že kvalita článků bude odpovídající mým představám a cena nebude stejně vysoká jako ego Patrika Vogla. Nejsem žádný konzervativec – když jdu do školy, občas si cestou koupím tištěné noviny, přece jenom papír je papír ale internet a informace z něj stejně u mne chtě nechtě převládají. Chci tím jen říct, že současná situace mi vyhovuje, ale v případě, že za kvalitu si budeme muset zaplatit, nebudu s tím mít problém.

Je mi vesměs jedno, jak si jednotlivé portály technicky platbu zajistí – zda budou preferovat platbu za článek, či zda bude nutný nějaký měsíční paušální poplatek anebo to udělají podobně chytře jako Vladstudio – zhruba za necelých sedm set korun si koupit doživotní přístup. Dříve nebo později, bude to tak – informace jsou cenné věci a my si za ně budeme muset začít platit. Rozhodně není dobrým postupem celou tuto záležitost apriori odmítat. A buďme rádi za to, že informace k dispozici máme.

Co si myslíte vy? Budeme to budoucna muset platit za informace? A je to tak dobře? Čtete noviny tištěné nebo užíváte zpravodajských portálů? Jaký je váš názor na celou situaci?

O tom, že Facebook je fenoménem dneška snad již není pochyb. Ne nadarmo se říká, že ten, kdo není na Facebooku, jako kdyby nebyl a to možná i proto, že této sociální síti se podařilo něco, co jiným ne – překonat ICQ po kterém dnes neštěkne ani pes a z části také nahradit e-mailovou korespondenci. Účet na Facebooku jsem měl již v té době, kdy děti teprve objevovaly, k čemu slouží Lidé nebo například Líbimseti. Na začátku minulého roku však na Facebook dorazila první vlna uživatelů, respektive uživatelek z Líbimseti.

Idiotismus některých uživatelů však nezná hranic. Na začátku to byly infantilní testy, teď jsou to debilní skupiny. Skupiny, do kterých když se přihlásíte, tak možná vyhrajete každý týden iPhone (nebo se možná stanete mladým voličem Jiřího Paroubka, který se tak jako tak letos stane prezidentem České republiky) či skupiny, které vám změní vzhled fejsbůku na růžovoučkou, zjistí, kdo navštěvuje váš profil, popřípadě vám odemknou mytické funkce Facebooku. Každému racionálně myslícímu člověku dojde, že je to nesmysl. To by tu ovšem nesměly existovat tupé ovečky, které se přidají ke každé skupině, do které jim přijde pozvánka.

Zkrátka a jednoduše, dnes je na Facebooku každý. A na Facebooku všechno možné najdete – i nahé fotky vaší sousedky, ačkoliv ji nemáte v přátelích. Zde je totiž kámen úrazu. S velkou slávou byl zhruba před měsícem uveden do chodu nový způsob ochrany bezpečí. O tom, že se chystají změny (a jaké konkrétní) jste měli možnost se dozvědět z otevřeného dopisu zakladatele Facebooku, Marka Zuckerberga.

Dopis byl ovšem psán v angličtině. Je jasné, že děti, které Facebook používají k tomu aby si sdělily, jak moc se včera ožraly buďto anglicky neumí, nebo zprávu ignorovaly. Do té doby nový způsob ochrany bezpečí testovali jen vyvolení. Když bylo uvedeno vše do provozu i pro normální smrtelníky, Facebook vás po přihlášení vyzval abyste si nastavili, co všechno chcete s okolím sdílet. Všechny položky byly ve výchozím nastavení, tzn. zobrazit vše nebo přátelé přátel. Spousta uživatelů, oveček, neměla čas se takovými hloupostmi zaobírat (ve většině případů ani nevěděla, o co jde) – vždyť musela svým kamarádům sdělit, jak včera večer pozvracela lampu veřejného osvětlení. Bezhlavě tedy ono nastavovací dialogové okno potvrdila.

Dříve tedy platilo, že když chcete vědět, co lidé píší na zeď či když chcete vidět jejich fotky, musíte je mít v přátelích. To je dnes tabu. Vzhledem k tomu, že spousta lidí si ponechala výchozí nastavení, můžete číst jejich zprávy, prohlížet jejich fotky či videa, aniž by byli vaši přátelé. To sebou přináší i potencionální nebezpečí. Na Facebook píšete, kdy, kam a na jak dlouho odjíždíte na dovolenou, mimoděk také píšete informace, kdy odcházíte z domu do školy či práce, chcete-li.

To vše je podtrženo vašimi fotografiemi, v lepším případě i adresou vašeho bydliště. Praktické informace pro zloděje, pedofily či kohokoliv jiného, kdo používá internet. Uvědomte si, co všechno – a především s kým – sdílíte. Ochrana soukromí na Facebooku je vážně skvělá věc – a není to ironie. Pokud si vytvoříte skupiny přátel, můžete pak jednoduše filtrovat vaše statusy pro jednotlivé skupiny. Tento článek nemá být moralistickým okénkem, snaží se jen poukázat na inteligenci uživatelů této sociální sítě, která možná jednou bude více nebezpečnější, než velký bratr Google.

Apple svým vstupem na pole mobilních telefonů rozhýřil dosud poklidné vody, o tom není pochyb. Přinesl něco, co do té doby zde nebylo – perfektní mobil po stránce designové, teda hardwarové, a též skvělé stránce softwarové. Některými lidmi silně odsuzovaný a některými lidmi extrémně vychvalovaný – iPhone. Na kolik je tento mobilní telefon skvělý nedokážu říct. Myslím si spíše, že jeho koupě je otázkou snobství.

Je jasné, že většina společností se snažila ajfoun nějakým způsobem napodobit. Někteří úspěšně, jiní poněkud méně. Faktem je, že dotekový telefon od Samsungu za 2 999 CZK, nepříliš lišící se od plastového dětského telefonu ve kterém jsou lentilky, by si koupil snad jen masochista. Největším rivalem se pro Apple stalo v ústraní stojící HTC, ale i hlasitá a průbojná finská Nokia.

Dvaadvacátého října tohoto roku zažalovala Nokie Apple pro porušení deseti jejích patentů při výrobě iPhone. Patenty se údajně týkají šifrování, kódování, zabezpečení, ale i technologie GSM a UMTS. „Ha“, řekl jsem si, „tonoucí se stébla chytá“. Celkem logicky se dala čekat odezva Apple, která přišla před dvěma dny – dvacátého osmého prosince.

Apple žaluje Nokii za zneužití třinácti patentů – především v oblasti grafiky uživatelského prostředí, způsobu listování v dokumentech či v metodách úspory energie. Podle mého mínění, nakousnuté jablko se snažilo finského výrobce zastrašit. Myslím, že Applu šlo o to, aby se s Nokií domluvil mimosoudně protože si je vědom toho, že v případě prohry přijde o desítky či stovky milionů, možná i miliard.

K nejen mému překvapení dnes, tedy 30. prosince 2009, vyšla další zpráva týkající se tohoto sporu. Vypadá to, že Nokia celý spor myslí vážně, protože podala stížnost k ITC (International Trace Centre – komise pro zahraniční obchod). Tentokráte však Nokia zredukovala počet patentů z deseti na sedm.

Já sám jsem poměrně šťastným majitelem Nokia 5800 XpressMusic (ano, ukamenujte mne) a tak možná trochu přeji úspěch Nokii. Ať to dopadne tak či onak, je to prašť jako uhoď. Fanoušci jedné společnosti se budou vysmívat příznivcům druhé strany. I když jde možná jen o marketingový tah, který jednu stranu vyjde poměrně draho, jsem zvědav na výsledek. Uvidíme, co z toho vzejde.

Preferujete Apple (tak se přiznejte, snobové) či Nokii? Jak si myslíte, že spor Nokie s Apple dopadne?

Tak jsem opět koutkem oka zahlédl zpravodajství televize Nova. O tom, jak skvělý televizní kanál Nova je, jak je seriozní a jak dobrou investigativní žurnalistiku provozuje už bylo na internetu napsáno nespočet článků a já nechci nosit dříví do lesa. Bohužel jsem se ale opět dozvěděl, jak je Česká republika národem buranů, venkovských balíků a celkově lidí, kteří se médii nechají ohormně ovlivnit. S ničím nesouhlasím tolik, jako se slovy psychologa Hubálka, který v rozhovoru pro iDNES pronesl cosi ve smyslu že třetinu národa tvoří pitomci, když reagoval na dění kolem oslav 17. listopadu.

Televize Nova polovinu vysílacího času hlavní zpravodajské relace věnovala prasečí chřipce. Dozvěděli jsme se, jak velká je úmrtnost, jak je to s očkováním, že očkování nebude pro všechny, blá blá blá. Fascinuje mě, jak se lidé nechají takovými zprávami ovlivnit. Stačí se zaposlouchat do rozhovorů lidí na ulici, stačí otevřít oči a podívat se, co lidé píší na internetu.

Lidé totiž prasečí chřipku berou jako nějakou doopravdy velkou hrozbu. To jsou opravdu všichni tak hloupí? Vážně nedokáží pochopit, že prasečí chřipka je jen zlatý důl pro výrobce léků (například Tamiflu) a že novináři mají o čem psát? A kéž by jen novináři… Když o prasečí chřipce začnou psát rádoby novináři, pak vznikne to, co tady je – hysterie.

Jen tak, skutečně ze zajímavosti, jsem hledal informace a statistiky o různých celosvětových nemocích. A teď poslouchejte (nebo čtěte, chcete-li). Každý den na prasečí chřipku zemře 24 lidí. Na malárii zemře denně 2 777 lidí. To už je sakra rozdíl.

Takže pokud patříte mezi tu část obyvatelstva, která dvakrát denně kloktá teplou slanou vodu, do hypermarketů nosí roušky a do divadla nebo kina raději nechodí, snažně vás prosím, nevěřte všemu, co je v lecjakém pochybném novinovém plátku napsáno. A pokud ani to vás nepřesvědčí, alespoň ze sebe nedělejte, laskavý čtenář odpustí, ještě většího debila.

Prasečí, nebo chcete-li mexická chřipka se od té klasické, sezonní, příliš neliší. Stačí nepropadat panice, dodržovat základní návyky (čistota půl zdraví) a máte takřka vyhráno. Otázkou zůstává, zda lidé začnou chrochtat dříve na prasečí chřipku nebo na očkování proti prasečí chřipce.

Jaký je váš názor na hysterii kolem prasečí chřipky? Máte obavy z nákazy prasečí chřipkou? A jaký je váš postoj k přístupu médií k oné zmiňované nákaze?

Chro chro.

Česko a Slovensko si dnes státním svátkem připomíná Den boje za svobodu a demokracii – Sametovou revoluci. Tento rok je vše tak trochu podtrženo navíc ještě tím, že ode dne kdy byly položeny základy demokracii v tomto státě uběhlo již rovných dvacet let.

Ač jsem Sametovou revoluci nezažil ani pasivně, natož aktivně, mám od samého rána dnešního dne takovou zvláštní, sváteční náladu. A vážně nevím proč. Že by to bylo tím, jak na mne působí mé okolí? Vždyť se podívejte jen na internet: velké zpravodajské portály i malé ušmudlané, jindy téměř neaktivní blogy, se plní glosami, komentáři či dobovými fotografiemi. Ne, tím to nebude.

Moje eufórie bude mít asi jinou příčinu. Třeba je to ten radostný pocit svobody, že si můžu napsat (v rámci etikety) co chci – svůj svobodný názor. Můžu veřejně říct, zda s názory toho či onoho souhlasím, co si o daném člověku myslím a to vše aniž bych se musel čehokoliv obávat. To, co ještě před dvaceti léty nešlo.

Nechci ale, aby to vypadalo jak si myslím, že náš stát je úžasný a skvělý – co se demokracie týče. V neděli mě zaujal článek na Novinkách s titulkem ČR nemá vyspělou demokracii, myslí si většina lidí. V diskusi pod článkem se objevovaly všelijaké názory z nihž mě zaujal hned ten první: „Vyspělou demokracii dělají vyspělí lidé.“

Dobře, dobře, něco jako demokracie v našem státě funguje, ale stále bych ji přirovnal k takovému novorozeněti. Je to takový výrobek, ke kterému zapomněli přibalit manuál. Nebojím se říct, že v Americe, potažmo celém západě funguje demokracie skvěle. Jenže, ptám se, má cenu se s tak vyspelými státy jako je Amerika srovnávat?

Určitě toho 17. listopad 1989 hodně změnil a bezesporu k lepšímu. Spisovatelé, zpěváci, novináři či herci nemusí řešit nic jako je cenzura.  Ale stále tu něco chybí. Něco, co demokracii dělá demokracií. Jsem skutečně vděčný těm, kteří bojovali za svobodu a třeba za ni i padli.

Zažili jste 17. listopad 1989? Pokud ano, jaké jsou vaše vzpomínky na něj? Co si myslíte o (ne)fungující demokracii v České republice a myslíte, že někdy úplné demokracie dosáhneme?

Píší jinde:

• Několik vět k tomu revolučnímu 17. listopadu (Jakub Hájek)
• Slavit listopad? Každý po svém… (Ladislav Jakl)

Tento pátek se mi stala taková zvláštní věc. Změnil se mi Facebook přímo pod myší. Změnil se v tom smyslu, že ze sebe oklepal něco málo už tak poskromné grafiky, ale především změnil styl zobrazování novinek na domovské stránce. Buďto si můžete nechat zobrazovat tzv. kanál aktuálních zpráv, ve kterém se dozvíte úplně všechno o vašich přátelích – kdo si přidal jakého přítele, kdo si oblíbil tamtu či onu skupinu, kdo si udělal jaký test, kdo s kým a tak dále…

Anebo vaši domovskou stránku mohou tvořit novinky, kdy si Facebook vybírá, co by vás mohlo zajímat, povětšinou jde o aktualizace stavů. Tyto všechny změny sebou přinesly jako vedlejší účinek chaos, takže stále spousta uživatelů neví, co se to s Facebookem stalo.

Mně se nová verze Facebooku líbí, i když trochu hraničí s Facebook Lite a Twitterem, což možná není ta pravá střední cesta, nicméně Facebook začíná být, po několika drobných úpravách, docela použitelný. Jenže tady je zádrhel – použitelný. To slovo teenky, které mají růzové blikající blogísky a ošoupané tlačítko Shift a Q na své klávesnici, aboslutně neznají a nelíbí se jim.

A tak na Facebooku vznikají skupiny jako „Vraťte nám starý FB!“ či „Když se do této skupiny narve 164 523 členů, bude obnoven starý Fejsbuk!!! Máme na to jenom 24 hod!!!“. Nechápu a obávám se, že nikdy nepochopím, jak někdo může být tak vypatlaný a myslet si, že zakládáním nějakých skupin docílí toho, že bude obnovena předešlá verze Facebooku.

Takovouhle skupinu může založit a myslet si, že vrátí starý Facebook jen člověk, jehož IQ je mezi šumící trávou a houpajícím koníkem. Některé tyto tupé mozky nejsou schopny brát věci v potaz tak, jak jsou. Jediné, co bych v životě těchto dětí považoval za chytré rozhodnutí by bylo, kdyby nadobro opustily Facebook a šli si hrát na píseček.

A propo, pro všechny rýpaly: samozřejmě, že slovo děti v tomto článku je jen nadnesené, ostatně, sám jsem také dítě, ale myslím si, že na Facebook by neměl být vpuštěn nikdo, jehož inteligenční kvocient nedosahuje ani IQ zakysané smetany. Omlouvám se těm, kterých se tento článek dotknul, je to můj názor, ale je to tak.

Co vy si myslíte o nové verzi Facebooku, potažmo o dětech, které Facebook navštěvují a které zakládají nesmyslné skupiny a prahnou po staré verzi?

Píší jinde:

• Xenofobie uživatelů Facebooku nezná hranic (Jana Laňková)
• Děti jednotně kričí: „cheme starý Facebook“, ti inteligentnější se radují (Jindřich Rubeš)

Předpokládám, že řada (naivních) čtenářů se bude domnívat, že v tomto článku budu brečet, jak hrozného že máme prezidenta, jak je to zlý pán neschopný podepsat kus nějakého umaštěného papíru od salámu (= Lisabonskou smlouvu) a jak nám tím kazí image v Evropě, potažmo v celém světě. Ne, to ode mne skutečně nečekejte, nepatřím do té masy lidí, kteří si myslí, že snědli všechno Šalamounovo moudro a na svých blozích píší příspěvky, které se nesou v tomto duchu.

Článek, který mě takříkajíc „dostal“ byl článek na zpravodajském serveru Novinky.cz s názvem: Klaus škodí zájmům Česka v rámci EU, míní většina lidí. Tato zpráva de facto pojednává o tom, že 58% dotazovaných si myslí, že prezident oddalováním podpisu Lisabonské smlouvy snižuje postavení České republiky v Evropské Unii. A nyní mi dovolte otázku – kolik lidí z oněch 58% dotazovaných si přečetlo Lisabonskou smlouvu a ví, o čem je?

Řekl bych, že většina respondentů skutečně neví, vo co se jedná, ale je ovlivněna médii a když nějaký významný politik řekne, že náš pan prezident je hloupý, tupě, jako stádo ovcí tomu budou věřit. Je to smutné, nicméně je to tak. Co byste také chtěli od lidí, kteří slovní spojení Lisabonská smlouva znají pouze ze zpráv, ideálně ze zpráv TV Noha…

Doposud jsem se snažil psát objektivně a určitě se nic nestane, když přijde na řadu můj subjektivní postoj k věci. Co si myslím o našem „klimatologovi“ není až zase tak podstatná věc. Já sám za sebe říkám, že Lisabonskou smlouvu jsem nečetl, vím jen, o čem je a více se do toho nemontuji. Řekl bych, že Václav Klaus je do této věci dostatečně zasvěcený a věřím, že jedná v zájmu České republiky. Problém je v tom, že jedná pod nátlakem, což určitě není to pravé ořechové.

Nevím proč, ale velmi mi to vše připomíná situaci ze září, kdy Ústavní soud rozhodl, že předčasné volby prostě nebudou a kdy byli všichni najednou práva a Ústavy znalí a se články o tom, co že to ten Ústavní soud provedl za hroznou věc se rozrthl pytel a téměř nikdo se široké veřejnosti rozhodnutí tohoto soudu nebyl schopen respektovat. A teď je to obdobné. Václav Klaus má nějaký názor, nevím, jestli jeho názor je správný či špatný, ale tak to prostě je. A není snad jedno, jak vypadáme pro okolní státy, ale je důležité, zda nám Lisabonská smlouva nebude nějak škodit?

Všímaví čtenáři jistě zaznamenali, že jsem v totmo článku ani jednou nezmínil, zda jsem proto, aby Václav Klaus své jméno pod Lisabonskou smlouvu napsal. Jak jsem ale již řekl – Lisabonskou smlouvu jsem nečetl a není mým posláním rozhodovat o tom, co by prezident České republiky měl dělat či ne. Od toho jsou tu jiní, do věci zasvěcení, ale ne já laik a se mnou dalších deset milionů obyvatel České republiky.

Nicméně přesto se vás zeptám, i když to nebylo obsahem článku, zda si myslíte, že by Václav Klaus měl Lisabonskou smlouvu podepsat. A celkově – co si o Lisabonské smlouvě, ale především na dění kolem jejího podepsání českým prezidentem myslíte?

Tak jsem zase vyrazil za kulturou. A konkrétně na vystoupení vokální skupiny 4TET která zde, v Příbrami, vystoupila v rámci jazzových dní. Na úvod bych rád podotkl, že nejsem žádný fanatik do hudby tohoto stylu, nicméně mi nevadí, líbí se mi a když jsem dostal k svátku lístky na koncert této skupiny, byl jsem rád.

Navzdory všem komplikacím, které mne ten den potkaly, jsem do divadla dorazil včas. Když jsem spatřil jeviště, byl jsem upřímně řečeno udiven. Kdo by čekal několik mikrofonů a pár reproduktorů by se asi také divil. To, co tam bylo bych označil slovem bordel (smích) a to nejsem žádný pořádkumilovný tvor.

Na scéně prostě bylo všechno možné – židle, kostýmy, malířský stojan, klávesy, kufry a kufříky či dokonce popelnice, která, jak se později ukázalo, sloužila na odhazování již nepotřebných rekvizit a oděvů. Úderem sedmé hodiny mohlo vystoupení začít a 4TET nastoupil v celé své kráse – Jiří Škorpík, David Uličník, Dušan Kollár v čele s Jiřím Kornem.

A začlo se. Dokonce jednou z mých nejoblíbenějších písniček Hotel Ritz. Víte co je na koncertu 4TETu tak skvělé? Že nejen skvěle zpívají, ale stihnou dělat během zpěvu různé vtipné „hlouposti“. Tak například během již zmiňované písničky Hotel Ritz sedí a čtou si noviny přičemž jeden z nich si až po jisté době si všimne, že noviny drží obráceně a otočí je. Takto to samozřejmě tak vtipně nevyzní, ale když to člověk vidí, nemůže se nezasmát.

Samozřejmě velký prostor pro vtipné dialogy nabízí i mezery mezi jednotlivými písničkami. Jiří Korn některé takové mezery označil jako „nečekané přestávky“. A to všechno, ten vtip, tu eleganci, ten zpěv, to dovrší perfektní světelné efekty.

Z celého koncertu 4TETu mám velmi dobrý pocit, jsem rád, že jsem se na něj dostal, jsem rád, že jsem viděl 4TET konečně na živo (na první pohled vypadají všichni čtyři jako moc fajn lidi) a mimo to jsem rád, že zazněly mé oblíbené písničky jako Hlava mazaná či Thriller. Přijde mi, že 4TET svým zpěvem ale i vystupováním má něco, co 80% ostatních zpěváků a intepretů postrádá. To, že se koncert bezesporu povedl a měl kladný ohlas i u diváků potvrdilo povstanutí všech při potlesku.

Líbí se vám hudba 4TETu? Jaký na ni máte názor? Navštívili jste někdy nějaký jejich koncert?